Tak jsem si pořídil kolo

Upozornění: Článek byl psán před nějakým tím pátkem, veškeré časové informace jsou tak trochu mimo.

Za měsíc života v Tokyu jsem vypozoroval jeden zajímavý úkaz. Vzdálenosti na mapě působí díky rozlehlosti metropole na první pohled kratším dojmem než je tomu ve skutečnosti. To má za následek razantní zvýšení počtu nachozených kilometrů. Po letmém pohledu do Google Fit mohu konstatovat, že jsem za měsíc září nachodil třikrát až čtyřikrát tolik v porovnání s tím, co normálně ujdu v Praze.

Rychlost tohoto stylu dopravy dále komplikuje fakt, že se na každé druhé křižovatce křižují frekventované čtyř- a vícepruhové dopravní tepny a na nějakou zelenou vlnu můžete při standardní rychlosti chůze zapomenout. Vzhledem k tomu, že mne patnácti až dvacetiminutové procházky na nejbližší stanici metra pomalu přestávaly bavit, rozhodl jsem se k razantnímu řešení této situace a minulý čtvrtek zašel do DIY obchodu Homes (japonská obdoba OBI) s cílem pořídit si jízdní kolo.

Nabídka obchodu byla velmi rozmanitá, obsahovala kola užitková i sportovní modely za sto tisíc jenů. Já měl však vyhlídnutý relativně skromný typ městského bicyklu, kterému se tady říká ママチャリ (mamachari, neboli mama chariot), tedy „válečný vůz“ určený primárně k dopravě každodenních nákupů do domácnosti. Výbava takového kola je na svou cenu (něco málo přes 10 000 jenů) relativně rozmanitá, obsahuje typicky košík na nákupy (kam se však s přehledem vejde i laptopová brašna), světlo s dynamem, kickstand, integrovaný zámeček, expansion slot na zádi a pak takové ty blbosti jako zvonek, brzdy, řídítka a šlapky.

Po vyhlídnutí kola a zavolání obsluhy mne čekalo vyplnění formuláře. V Japonsku totiž existuje systém registrace jízdních kol, kam si můžete za drobný poplatek zapsat své kolo a v případě krádeže vám jej vrátí na dohodnutou adresu. Po napsání 名前 a 住所 po mne prodavač vyžadoval ještě mé 電話番号, které si však zpaměti nepamatuji a samotný přistroj mám uschován na koleji v šuplíku. Následovala platba a hodina čekání, během které mi mechanik překontroloval můj nově nabytý bajk.

Poté jsem nasednul na sedlo a absolvoval první jízdu, která byla trošku komplikována faktem, že jsem delší dobu tento dopravní prostředek nepoužíval a také nebývalou citlivostí řídítek. Za těch několik dní jsem si na však na jízdní vlastnosti zvykl.

Možná se ptáte, jak je na tom Tokyo s cyklo-infrastrukturou. Ve městě jsem se až na několik malých výjimek nesetkal s dedikovanou cyklostezkou a popravdě nejsou potřeba. Jezdí se buď po širokých chodnících, nebo na kraji silnice, v některých případech na úzkých cyklo-pruzích. I přes tento fakt však s uživateli těchto dopravních prostředků nejsou problémy. Na rozdíl od našich velkoměst.