Japonská pohodlnost

Jedním z aspektů, které se mi na Japonsku nejvíce líbí, je všudypřítomná pohodlnost. S konceptem 利便性 (ribensei) se setkávám na každém kroku. Pojďme se podívat na několik příkladů.

Asi nejlepším příkladem je tzv. convenience obchod, zkráceně コンビニ (konbini). Jedná se o podnik, který se tu nachází více méně na každém kroku. Má otevřeno 24/7 a nabízí široké množství služeb. Přímý český ekvivalent pravděpodobně neexistuje (možná až na řádově jednotky supermarketů v centru Prahy, př. Tesco na Andělu), nejblíž má asi vietnamská večerka. Prominentní zástupci jsou 7-11, LAWSON a Family Mart.

Kromě očividných kladů, jako je možnost zajít si ve tři ráno nakoupit, nabízí velkou paletu dodatečných služeb. Kromě obvyklého sortimentu nabízí zpravidla i ohřívané pokrmy (byť nevalné kvality, takový japonský junk food), které vám obsluha na požádání ohřeje v mikrovlnné troubě (dotaz あたためますか – atatamemasuka), což je praktické zejména pokud bydlíte na koleji, která má večerku o půlnoci a dveře do komunitní místnosti, kde se mimo jiné mikrovlnka nachází, jsou beznadějně zamčené.

Personál vám také pomůže platit účty. Ač zde využívají bezmála šedesát let starý vynález zvaný platební karta, Japonsko je v dnešní době stále hotovostní společností. Osobně jsem dostával tři typy účtů – za ubytování, internet a zdravotní pojištění. Prvně jmenovaný jsem chtě nechtě musel platit na pobočkách JPOST, kde se nachází podivný dvojjazyčný automat, který ovšem po přepnutí do angličtiny odmítá provést polovinu operací. Po chvíli užívání si člověk memoruje posloupnost tlačítek vedoucí ke kýženému výsledku, ale ze začátku jde o "mírně" dezorientující záležitost.

Nicméně zpět k tématu - zbylé dva účty jsem byl schopen platit v libovolném konbini. Způsob platby je velmi jednoduchý a zvládne ho i cvičená opice nebo gaijin jako já - složenku podáte personálu za pokladnou, ten oddělí její část, verifikuje platbu pomocí razítka はんこ (hanko), dojde k předání peněz a máte vystaráno.

Mírně náročnější procedurou je placení pomocí systému Loppi (nabízí řetězec LAWSON). Ten využijeme například pro placení lístků na koncert či do kina. Každá akce má svůj alfanumerický kód, který po prokousání se hlavní nabídkou naklepáte do systému, vytisknete si účtenku, zaplatíte u pokladny a je to.

A když už jsme u toho tisku, tak nesmím opomenout tiskárny, které lze využít opět v LAWSONu. Kromě tisku standardních dokumentů nabízí i foto tisk, i když občas kapánek horší kvality.

Podobným tématem jsou pověstné japonské automaty, které najdeme i na velmi neobvyklých místech. Jejich nabídka se mění v závislosti na roční době, v létě se jejich produkty sestávají zejména z vychlazených nápojů, v zimním období pak převažují nápoje teplé. Kromě všudypřítomných nápojových automatů lze narazit na automaty nabízející instantní ramen, knížky nebo třeba použité dámské spodní prádlo. Některé automaty dokonce doporučují svůj obsah na základě vzhledu uživatele, ze kterého vydedukují pohlaví a přibližný věk.

Tento aspekt bude dost možná aplikovatelný pouze na Tokyo - soustředí se totiž na tamní síť vlaků různých společností. Ač se jedná o největší aglomerací na světě, nepřišla mi orientace v dopravním pletenci nikterak obtížná. Výjimku tvoří stanice Shinjuku, která by mohla počtem výlezů konkurovat kdejakému letišti. Velkoměstu dominuje okružní linka 山手線 (Yamanote-sen), v mapách vyznačena zelenou barvou.

Kromě té jsem často využíval červenou 中央線 (Chuo-sen), která vede z Shinjuku na západ. Vlaky na obou linkách poskytují prostřednictvím displejů informace i v angličtině / romaji. U ostatních JR linek toto nebývá pravidlem, lze však užít menšího triku. Názvy stanic obvykle obsahují jednoduchá kanji (např. 田大木日本町手門…) Pokud znáte jejich čtení, lze názvy stanic vcelku jednoduše aproximovat.

Bezvadný systém mají zavedený v metru (Tokyo Metro a Toei) - každá stanice zde má svůj unikátní identifikátor. Na displejích ve vlaku navíc vidíte názvy stanic v kanji, hiraganě a romaji. Pro vyhledávání spojů doporučuji mobilní aplikaci od Yahoo! (iOS, Android).

Další záležitosti, která cestování vlakem zpříjemňuje je předplacená karta. S tou se můžeme setkat i v dalších světových metropolích, zde kromě hrazení relativně velkých sum za dopravu může posloužit i v již zmíněných obchodech či automatech. Elegantně tak řeší tzv. problém jednoho yenu. Karet je nespočet, v Tokyu se setkáme zejména se kartami Suica (JR East) a Pasmo (Tokyo Metro). Většinou jdou používat i u ostatních provozovatelů. Pokud si kartu nechcete pořizovat, pak je nejlepší zakoupit si nejlevnější jízdenku a rozdíl doplatit v cílové stanici.

Na Tokyu, respektive jeho okrajových čtvrtích mne zarazila přívětivost k uživatelům bicyklů. Jak jsem již zmínil ve článku Tak jsem si pořídil kolo, ačkoliv se zde jezdí po chodnících a silnicích, jedná se o poměrně rozšířený a bezpečný způsob dopravy (což platí jak pro cyklisty samotné, tak pro ostatní účastníky).

Obchody, restaurace a rezidentní budovy jsou tomuto fenoménu přizpůsobeny a u stanic se často nachází rozlehlá parkoviště. Moje domovská stanice má v podzemí celkem high-tech variantu. Inu, posuďte sami.