První dny v Tokyu

Je tomu něco přes týden, co jsem se přesunul o skoro deset tisíc kilometrů na východ – do země, kterou jsem doposud znal pouze virtuálně a do které jsem se posledních zhruba 5 let toužil podívati. Pokud vás zajímá, co se za ten čas událo a jak jsem se aklimatizoval na život v zemi vycházejícího slunce, ocitli jste se na správné stránce. Pozor, bude to dlouhé. Nuže, いくぞ！

Celá cesta započala v pondělí 7. září odjezdem na a odletem z ruzyňského letiště. Po rozloučení se s rodinou a přivítání Thinkyho, který se shodou okolností vracel tentýž den z Číny, jsem se potkal s Gertasikem, který cestu absolvuje společně se mnou. Třetí člen výpravy, Honza, se rozhodl vyrazit o týden dřív. Před letem jsem využil check-in mašin v prostorách druhého terminálu a po mírném UX failu se mi podařilo ofotit vízum a zdárně vytisknout oba boarding passy.

Náš let do Frankfurtu uběhl relativně rychle, společnost mi dělala partička tří Skotů v lehce podnapilém stavu, jejichž oblíbenou kratochvílí bylo opakované vysouvání a zasouvání okenních stínítek. Na transitním letišti nás čekala téměř tříhodinová pauza. Využil jsem proto situace a jal se odlovit kešku, která byla nakonec umístěna až na úplném konci koridoru A. Následně jsme se podrobili výstupní kontrole pasů a poohlédli se po drobném občerstvení. Volba nakonec padla na dva würsty, preclík a vychlazenou německou plzeň.

Zmíněné hodiny utekly jako voda a zhruba půl hodiny před odletem jsme byli vpuštěni do letadla – nového B747-8i. Samotný let trval 11 dlouhých hodin, během kterých jsem se četně krát pokoušel o spánek, který později komplikovaly turbulence. Obsluha byla super, kromě dobré večeře a OK snídaně se servírovaly alko i nealko nápoje, krekry a v neposlední řadě též dvojice formulářů – jeden imigrační a jeden celní. Viditelnost nebyla zrovna nejlepší – pohled „dolů“ se mi naskytl až nad tokijským zálivem. Při přistání jsem si všiml, že venku celkem hojně prší, ale k tomu se ještě dostaneme.

Po výstupu z letadla mne čekalo imigrační, na kterém mi po sejmutí otisku prstů a zhotovení fotografie promptně vystavili tzv. Residence card, což je kartička na způsob občanky, která se vydává cizincům pobývajícím v zemi střední až dlouhou dobu, a též celní kontrola (ve stylu „převážíte něco cenného? Ne? OK“). Před vyzvednutím kufrů jsem se ještě stavil na toaletě, kde jsem si užil první styk s japonským záchodem (teď nemyslím ten typ á la díra v podlaze). おしり – 止まる. Na tato pokroková zařízení, jež máme mimochodem též na koleji, jsem si ihned zvyknul.

Po odevzdání papírku na celním jsme se dostali do příletové haly, kde na mne čekala jistá japonská paní a na kolegu, který bydlí na západ od Tokya, pak druhý kolega. Následovalo krátké vyčkávání na jednoho Francouze a dvě Taiwanky a 40 minutová cesta kolem tokijského zálivu s cílem v Edogawě, kde se nachází má kolej. Z cesty autobusem si pamatuji pouze nápis „シートベルトをおしめてください (prosím připoutejte se)“ a následné zopakování tohoto příkazu z úst zaměstnance onoho dopravce. Navzdory urgenci jelo 90% autobusu nepřipoutáno.

Po příjezdu na stanici metra Kasai (葛西駅) mi došla vážnost situace ohledně počasí – lilo totiž jako z konve. Z kolejí je to na koleje zhruba 15 minut rychlou chůzí a se dvěma zavazadly tak dvakrát déle. Náš doprovod pokynul, abychom si v nejbližším コンビニ (konbini - convenience store, nejbližší český ekvivalent jest pravděpodobně večerka) opatřili esenciální to nástroj pro pochůzky Tokyem, tzv. deštník. Nakonec však přišel vniveč, jelikož jsem měl obě ruce zaměstnány již zmíněnou dvojicí zavazadel. Na kolej jsem přišel mokrý jako pes.

O kolej se stará postarší dvojice, která umí anglicky jen pár slov (velmi častý to jev :). Naštěstí nám na pomoc přispěchal Ital Alex, který se japonsky učí již pět roků, a vše důležité (doufám) tlumočil. Při prohlídce pokojů jsem si připadal jak Bill Murray v „Lost in Translation“. Bydlí se v samostatných pokojích o výměře cca 8 metrů čtverečních, kde se kromě nábytku nachází klimatizace a IP telefon se zdířkou RJ45.

Na patře se nacházejí sdílené toalety s pěti záchody značky Toto / Panasonic. Vyhřívaná sedátka, integrovaný bidet a automatické mytí mísy – prostě paráda. V dolním patře se pak nachází sdílené sprchy, ve kterých je možné si nastavit teplotu vody, a též おふろ (lázeň), do které se chodí はだか, tedy na Adama – ještě jsem ji nevyzkoušel.

Asi nejlepší věcí na koleji (vyjma toalet) je jídlo. S výjimkou neděle je každý den servírována snídaně (opečené toasty, rýže, salát) a večeře (všechno možné). Na japonské jídlo se zvyká opravdu velmi snadno. :)

Následující den jsem navzdory jet lagu vyrazil do srdce metropole. Vyběhal jsem si povolení k pobytu a zdravotní pojištění (kupodivu v japonštině) a následně sednul na metro. Z Kasaie do centra jezdí pouze 東西線 (Tozai line), na jihu pak JR železnice, moc příležitostí ke ztracení se tedy člověk nemá. Veřejná doprava v největším městě na světě je se znalostí několika pár (200) kanji velmi jednoduchá na orientaci. Na linkách tokijského metra potkáte názvy stanic i v hiraganě a angličtině, u JR jsem se vyjma páteřních linek setkal pouze s názvy stanic v kanji, tak pozor na to.

První věcí, kterou jsem kromě dokončení imigračního procesu potřeboval nutně vyřídit, bylo pořízení místního mobilního telefonu. Nejde o problém technický - mé Moto G nemá s podporou WCDMA a LTE sítí na v Japonsku užívaných kmitočtech sebemenší problém. Japonské číslo je však nezbytné, pokud si chcete zařídit účet v japonské bance, zakoupit datovou SIM kartu a pro mnoho dalších věcí. Sjel jsem tedy do Ginzy, což je čtvrť plná širokých bulvárů, na kterých stojí budovy převážně oděvních společností jako Gucci, Louis Vuitton, atd.

Nachází se zde též Apple Store a obchod mobilního operátora SoftBank, kam si mimo jiné chodí Japonci kopat do robotů. V dolním podlaží mne (anglicky!) oslovila obsluha podobná „géniům“ z již zmíněných obchodů jablečné společnosti, načež jsme zasedli ke stolku a celou proceduru nákupu mobilního telefonu (včetně vlastnoručního podpisu) dokončili na iPadu. Super, takhle to má vypadat. Méně super byl výběr přístroje. V Japonsku totiž ze záhadného důvodu neprodávají samostatně (U)SIM karty (kromě data-only, ale o tom později). SIMku je tedy nutné koupit společně s mobilním telefonem a celé je to dostupné pouze dlouhodobým rezidentům (nikoliv např. turistům). Během procesu dochází k ofocení již zmíněné občanky, na anonymitu se tady moc nehraje.

Do obchodu jsem šel s vidinou nějakého stylového véčka, odcházel jsem s nokioidní cihlou. Jiný typ prý k předplacenkám bohužel nenabízí. Telefon umí volat za cca 100円 (20 Kč)/min. (kam se hrabou naši operátoři) a posílat SMS + e-maily. Má též kameru a jakýsi systém varování proti zemětřesení – nejsem si jist, zda aktivovaný.

S mobilním telefonem jsem se vydal do centrály banky Shinsei, abych si otevřel bankovní účet. Tato banka sídlí v osmém patře výškové budovy. Obsluha na recepci v lobby umí anglicky, „lokální“ obsluha na patře nikoliv. Zaměstnankyně, jež mne měla na starost, zprvu anglicky komunikovala, po ošemetném dotazu „日本語を話せますか (umíte japonsky?)“ a mé odpovědi „少し (trochu)“ se pak konverzace vedla v nativním jazyce. Přijde mi, že Japonci mají v hlavě jakýsi přepínač, který se automaticky sepne, když 外人 (gaijin - cizák) promluví japonsky (klidně i trivialitu typu přitakání kombinovaně se „そうですね“ (opravdu? / vážně? / fakt? – mimochodem velmi užitečná fráze)). No, alespoň se člověk zdokonalí v jazyce (nebo alternativně ze sebe udělá blbce :).

Po vyřízení účtu v bance jsem ještě sjel do Akihabary pro kanji slovník do DS (bezúspěšně, sehnal jsem jej nakonec o pár dní později v Shinjuku) a pak se spustil opravdu intenzivní déšť. Po příjezdu na kolej jsem dal sušit boty a šel na večeři. V televizi zrovna dávali zprávy a v dolní části obrazovky byl velkým fontem vyveden nápis 大雨 (ooame - velký déšť). Zatímco já nakupoval, se Japonskem proháněl silný tajfun. Paráda.

Ve čtvrtek jsem si pospal až do odpoledních hodin a nikam nešel. Následující den započal Orientation Week - stávalo se velmi brzy a šlo se do kampusu v Ichigaye. Tam jsme podstoupili self-introduction a dlouhou přednášku, která mimo jiné zahrnovala i tipy pro život v Japonsku včetně pokynů, co dělat v případě zemětřesení. Následovalo psaní krátké eseje / dotazníku v japonštině, kde jsem byl rád, že jsem si nedávno připomněl přací たい tvar. Celý den zakončila prohlídka kampusu ve skupinkách s jedním japonským studentem v podobě lovu (scavenger hunt). Školní kampus v Ichigaye je relativně rozlehlý, nachází se v klidné čtvrti v centru Tokya blízko císařského paláce a kontroverzní svatyně 靖国神社 (Yasukuni-jinja), kde jsou uctěny oběti války / váleční zločinci (dle úhlu pohledu). Večer se šlo s ostatními Exchange studenty a cca pěti Japonci do podniku v Ichigaye navozujícím atmosféru tradičního britského pubu. Třetinku Guinesse měli za necelých 1000円 (200 Kč), volba tedy padla na koktejly.

V sobotu mne vzbudilo mírné chvění, jež jsem zpočátku připisoval stavu mírné opilosti. Na snídani jsem však zjistil, že šlo o zemětřesení o síle 5.3 Richterovy škály, což je prý na Tokyo docela dost. Odpoledne jsme se šli s Gertasem podívat pořádně do Akihabary, kde jsme nejprve v Yodobashi (velký obchoďák s elektronikou) nakoupili datové SIMky a následně se šli odreagovat do Club SEGA. Já si vyzkoušel ぷよぷよクエスト (Puyo Puyo Quest, divná dotyková verze Puyo Puyo) a zejména 太鼓の達人 (Taiko no Tatsujin, populární hra na motivy tradičního bubnování Taiko).

Neděle patřila odpočinku a učení se na pondělní pohovor z japonštiny. Ten nakonec proběhl relativně v pohodě, ptali se klasicky na koníčky, kde jsme v Tokyu byli, co se nám na Japonsku líbí, atd. Následně nám na stůl položili papíry s textem, které měli oťuknout, jak jsme na tom s kanji. Po deseti minutách bylo dokonáno – dostal jsem se do úrovně 3 (JLPT N5 -> N4), což odpovídá. Odpoledne jsme pak byli pozváni do 26. patra výškové budovy Boissonade Tower, abychom se zůčastnili Welcome Party pro nové zahraniční studenty. Zde jsem se potkal s několika místními studenty – jmenovitě かなことあやかちゃん a též se zahraniční studentkou z Taiwanu, jež shodou okolností chodí do stejného ročníku a univerzity jako studentka, jež studovala minulý akademický rok v Praze a které jsem dělal buddyho. V neposlední řadě jsem si vyběhal předplacenku na dopravu.

V úterý jsem sjel do Koganei pomoci s byrokracií mému kolegovi, který byl až do příletu japonštinou nepolíbený. Odpoledne pak následovala prohlídka místního kampusu, kam se chodí vzdělávat budoucí inženýři. A dnes, tedy vlastně včera, nám začal akademický rok. Ale o tom až někdy příště. お休みなさい – dobrou noc.