Hrob světlušek a Studio Ghibli

Když se řeknou slova „animovaný film,“ tak se naprosté většině lidí vybaví společnosti jako Disney, Dreamworks nebo Pixar. Tyto americké megakorporace chrlí každý rok záplavu animáků, které sice možná trhají finanční rekordy, do historie se však zapíšou jen málokdy. Neříkám, že západní animaci nesleduji, Ice Age nebo Toy Story si užiju jako každý jiný a co se seriálů týče, patří South Park mezi mé oblíbenější, nicméně i zde musím dát přednost východoasijské tvorbě.

Hlavní rozdíl mezi západní (americkou) a východní (japonskou) animací je prostý. Zatímco většina Američanů vnímá animáky jako vyloženě dětskou záležitost, což mimochodem není tak úplně pravda, Japonci považují anime za médium pro všechny věkové a názorově velmi odlišné skupiny. Anime se obecně dělí do tří skupin – špatná anime, dobrá anime a pak jsou tu ještě anime od studia Ghibli. Ta mají podobu celovečerních filmů a specifickou vlastnost, že se líbí i lidem, kterým se kterákoliv jiná japonská animovaná tvorba příčí.

Studio Ghibli proslavila zejména dvojice jmen Hayao Miyazaki a Isao Takahata. Každý z těchto pánů má svůj specifický styl a celková skladba necelé dvacítky animovaných filmů se v mnohém velmi liší. Najdeme zde veselejší počiny Můj soused Totoro, vážněji pojaté příběhy, které však končí happy endem typu Princezny Mononoke a pak také žhavého kandidáta na nejdepresivnější film všech dob s názvem Hrob světlušek. Mimochodem, odkazovaný seznam mi přijde značně nepřesný, Requiem za sen je v tomto ohledu značně přeceňovaný snímek (dvakrát jsem při jeho sledování usnul, hudbu má však výbornou).

O co přesně tedy ve „světluškách“ jde? Inu, bylo nebylo jednou takové impérium, které se (jistě omylem) připletlo do jedné velké tahanice se strýčkem jménem Sam. A protože to byl národ bojechtivý, nechtěli se za žádnou cenu vzdát. Vše napravily až dva hříbky na obzoru a zapálený postoj protistrany vyhrát s co možná nejmenšími ztrátami na vlastním obyvatelstvu.

Teď si to ale pojďme přeložit do historických reálií. Film je zasazen do města Kobe, které bylo koncem války zdevastováno velkým množstvím zápalných bomb, podobně jako tomu bylo u Tokya. Setkáváme se v něm s osudy mladého Seita a jeho čtyřleté sestry Setsuko. V průběhu 89 minut s nimi vyrazíme na emotivní cestu za jídlem a mírem. Snímek je bázován na stejnojmenném autobiografickém románu od Akiyuki Nosaky.

Musím říci, že mne z filmové produkce máloco rozhodí a jestli se rozbrečíte u něčeho tak nudného jako je Titanic, tak si Hrob světlušek radši ani nepouštějte. Následující obrázek myslím dobře ilustruje, čeho je tento film schopný (ústřední část jsem rozmáznul, jelikož se jedná o celkem velký spoiler).

Film je prý tak silný, že měla některá japonská kina nařízeno ihned po jeho skončení zahájit promítání již zmíněného veselého snímku Můj soused Totoro, který mimochodem vyšel ve stejný den jako světlušky. Kromě silného emotivního náboje film nabízí celkem jasnou protiválečnou zprávu, akci ve stylu Kubrickovy Olověné vesty však rozhodně nečekejte. Co jsem však nepochopil je nevraživost některých amerických diváků na diskuzích IMDb, kteří film hodnotí jako protiamerický. V žádné scéně totiž není na USA poukazováno a nenajdeme v něm jedinou americkou vlajku (což se o většině americké produkce říci nedá).

Hrob světlušek je exkurzí do světa slz a beznaděje. Zároveň se jedná o film, který si stačí jednou pustit a jen tak na něj nezapomenete. Ač nepřesáhnul mé subjektivní kvality Princezny Mononoke, umístil se po shlédnutí na druhé příčce mého Ghibli žebříčku. Vřele doporučuji.

btw. líbí se vám více anglické či české názvy filmů?